Archiv rubriky: Blog

Sorry jako v písních

Stává se to jen velmi, velmi zřídka, ale někdy jsem opravdu schopen dokončit něco, co mě napadne. Vždycky je potřeba aby se sešlo několik skutečnosti. Za prvé: Nápad. Nápadů mám zatím dost a během roku si je zaznamenávám, protože na jejich realizaci mi většinou chybí – Za druhé: Čas. Řekl bych, že mám přes tisíc nedopsaných textů, zaznamenaných hudebních motivů, nebo hudebních parodií a taky spoustu námětů na opravdu zajímavá videa, klipy nebo celé projekty, na které mi zase mnohdy chybí něco velmi důležitého – Za třetí: Dovednosti. Ne všechno je v mých silách a tak některé efekty do videa zkrátka nedostanu, neumím to. A nebo nemám – Za čtvrté: Peníze. Abych si tu práci u někoho zaplatil. Naštěstí v tomto případě se všechny první tři složky sešly a tak přicházím s videem, na které se můžete nyní podívat. :)

Sorry jako v písních

Pokud by náhodou mé video viděl pan Babiš, rád bych mu vzkázal, že se jedná jen o zábavu. Byl bych totiž nerad, aby si můj počin vyložil tak, že ho obdivuji.Myslím si o panu ministrovi jen to nejhorší a byl bych rád, kdyby ho zavřeli až zčerná, protože káže vodu a pije víno. Uvrhl do nešťastné situace tisíce slušných lidí, kteří nechtěli nic jiného, než vlastní živobytí.Doporučená literatura ohledně A. Babiše: https://www.web4trader.cz/andrej-babis-se-sam-usvedcil-ze-emise-dluhopisu-agrofertu-neni-v-poradku-41974/Žlukni Andreji!! :)Bzzzz#sorryjako #žlukniandreji

Zveřejnil(a) Pavel Mucha dne 6. únor 2017

Budu v televizi

Je to jedna z těch věcí, kterou jsem nijak nevyhledával a přesto sama přišla. Dostal jsem roli ve filmu. Byl červen 2013, když mi volal můj kolega Radim Linhart, že jedna agentura shání heligonkáře do filmu. Jednalo se dánskou produkci, ba co víc. Byla to nejdražší filmová produkce v historii dánské kinematografie. Jedná se totiž o historický výpravný seriál, který pojednává o Prusko-Dánské válce, ve které Dánové chtěli získat území zvané Šlesvicko.

1864

1864

Ale už dost dějepisu. Příležitost jsem bez váhání využil a dostal jsem za úkol naučit se dvě dánské písně. Jenže aby to nebylo jednoduché, měl jsem se je naučit i v dánštině zpívat a navíc hrát na opravdickou heligonku z 19. století, která místo šesti akordů, na které jsem zvyklý měla jen dva. Samozřejmě jsem na všechno měl dostatek času a navíc jsme s dalšími lidmi, kteří hráli vojáky měli i zkoušku s instruktory, kde nás učili dánskou výslovnost.
Jestli je někdo zvědavý na ty písně, tak nakonec se ve filmu objeví jen jedna. Můžete si ji poslechnout zde:

Jelikož je zakázané zveřejňovat fotografie z natáčení, nemohl jsem nic publikovat už tehdy. Nyní však celá série běží každou středu na ČT Art již nadabovaná v češtině a ve středu 26.9. konečně proběhne i scéna se mnou v sedmé epizodě. Proto bych vás rád na sledování pořadu pozval a pokud byste si chtěli seriál pustit mimo vysílání, je možno ho zhlédnout na webu:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10975821205-1864/214381479560001/

Natáčení filmu 1864 byla velmi zajímavá zkušenost. Dostal jsem dobovou uniformu a bajonet, byl jsem v maskérně, kde ze mě museli udělat vojáka, který je od špianý z dlouhého čekání v zákopu. Měli jsme dvě děla, ze kterých se střílelo, a také jsem viděl natáčení výbuchů, jak se bombardovali právě naše zákopy. To už jsme v nich samozřejmě nebyli. Jelikož jsme natáčeli v noci, domů jsem přicházel až v pět ráno za svítání. Celou cestu jsem si ještě zpíval “Da manden ind i garden kom…” a při odemykání domovních dveří mi soused z okna vynadal, že ho budím. Jo, to jsem celý já, jak mám v hlavě píseň rád si ji zpívám stále dokola.
film-1864
Moc veselých historek z natáčení nemám. Snad jen, že čeští komparzisté si nebyli jistí zda jsem Čech nebo Dán, protože jsem si stále opakoval text a cvičil výslovnost. A pak mě pobavilo, když jsme během čekání v zákopu uslyšeli z vysílaček štábu: “Poprosil bych catering, že až bude příště řízek s chlebem, ať k tomu dají okurku!” Bylo to vtipné proto, že komparzisti rozhodně řízeček k jidlu nedostali, takže je to pobavilo. A nakonec ještě, protože mě atmosféra vojenských zákopů inspirovala jsem si v autobuse naspal na památku nějaké básně. Těmi bych toto mé povídání ukončil a pokud si na něj vzpomenete až se uvidíme, rád vám dánskou lidovku zazpívám. :)

Hudba skrytá za zvuk děl
Bajonety, děla šavle, nevím cos tam dělal Pavle
vyhrávat si u děla, to se přece nedělá
Když Tě viděl generál, moc jsi toho nenahrál
či tě možná neviděl a hudbu skryl jsi za zvuk děl

Generálova
Harmonikář v zákopu – tomu asi nakopu

Smrt a bůh
Lezu si to po žebříku
v tom se ozve rána
A  v tu ránu řevu křiku
nedožiju rána

Běželo mi hlavou stručně:
Proč ten život byl tak krátký?
Nemůžem tu však být věčně
lepší kulky, než oprátky

Věřili jsme na vítězství
byl to jenom bludný kruh
Nač je výhra, nač je sláva?
Zbyli nám jen smrt a bůh

Sraz harmonikářů

Poprvé v životě jsem se zúčastnil srazu harmonikářů. Stalo se tak 15. listopadu 2014 a sice na 28. srazu v Kostelci nad Orlicí. Našli mě jednoduše tak, že jsem tam rok předtím hrál s orchestrem Václava Hybše a v divadelní hospůdce zahrál svých pár písní. Tehdá jsem tam zahrál společně s Pepou, který řídil náš autobus na turné. :) Tady mám ještě fotku:
IMG_0164 Tradice pořádání podobných srazů jsem zaznamenal již dříve a věřím, že v Kroměříži na starém pivovaře se podobné párty stále pořádájí. Nikdy jsem však nenašel kuráž se zúčastnit a teď, když mě pozvali abych zahrál v Kostelci, tak jsem měl najednou obrovskou radost a zároveň velký strach. Radost jsem měl proto, že i když jsem se dříve chtěl zúčastnit, necítil jsem se dost jako harmonikář a strach proto, že jsem měl o takovém srazu docela jinou představu.
Jestli bych měl jít na sraz harmonikářů jako divák, představoval bych si setkání těch nejlepších harmonikářů, kteří navíc předvedou to nejlepší co umí. Že zažiju okénko toho, co se na harmoniku aktuálně hraje, co se tradičně hraje již od pradávna a k tomu nějaká netradiční vystoupení. Z pohledu harmonikáře jsem si představoval, že se všeci vzájemně podělí o své poznatky v oboru, zážitky ze svých vystoupení, nebo si předají tipy na dobré opraváře harmonik.
Bál jsem se a do telefonu jsem organizátorce říkal, že nevím, jestli se na takovou akci hodím, že vlastně vůbec nehraju na akordeon, ale na garmošku, docela jednoduchý nástroj, který už svojí konstrukcí nedovoluje hrát koncertně. Ujišťovala mě, že mám přijet a že budu hrát na závěr večera jako překvapení.
_DSC_0435

Nuže dobrá, řekl jsem si a pozvání jsem přijal. Na setkání jsem teprva pochopil o co jde. Na setkání vystoupili všichni, kteří uměli něco na akordeon zahrát a nestyděli se to předvést na podiu před plným sálem lidí. Úvodní slovo dostal Petr Šimáček, kterého jsem již znal ze Šlágr TV – ačkoliv tu televizi nesleduji, tak jeho si pamatuju, protože zrovna když jsem se díval, dával jim rozhovor – a ten jediný v podstatě zahrál na harmoniku tak, jak jsem očekával. Slušná technika, zajímavé skladby, na závěr večera se svojí partnerkou zahráli část z Rusalky – famózní. Ostatní hráči byli prostí harmonikáři jako z filmu Dobrý voják Švejk, nebo asi tak jako já. Každý zahrál co uměl, pár z nich i to, co neuměli. Všichni se vzájemně podporovali a tleskali si. Zkrátka teprva když jsem to na vlastní oči viděl, pochopil jsem, že nejsem na srazu harmonikářů, ale na srazu přátel harmoniky. Harmonikáři se totiž pomalu vytrácí.
Spoustu lidí mi za moji desetiletou praxi řeklo, že takhle mladého harmonikáře, jako mě, ještě neviděli. A já na tomto srazu byl druhý nemladší. První nejmladší byla asi sedmiletá holčička a ti ostatní měli věkový průměr 60 let. Podobného průměru bychom dohledali v hledišti. Na druhé straně všichni lidé, kteří přišli byli milí, organizátoři nanejvýš přívětiví, osobně jsem zaznamenal jen dobrou náladu a po koncertě jsme se přesunuli do restaurace, kde jsme do tří do rána ještě hráli a bavili se. Navíc mě několik lid zvalo na další srazy harmonikářů a to ani né tak daleko od toho, třeba hned ve vedlejším městě a rozdal jsem všechny vizitky, co jsem měl.
Přes mé stoprocentní nadšení, které jsem si ze srazu odvezl domů teď musím objektivně říci, že bych vlastně měl být zklamaný. Proč nejsem?  Asi je to těmi lidmi. V Praze je uroveň harmonikářů o dost vyšší, ale ta lidská, ta pokulhává jak Dr. House.
_DSC_0483
V Kostelci si neužijete kdovíjakých výkonů, ale najdete sál plný slušných lidí, kteří rok co rok přijdou a podpoří potleskem i člověka, který není profesionální hudebník, ale člověk, který si tím nikdy nevydělával ani nebude, je mu přes 70 let a na akordeon se učí ani ne dva roky. Po té co vyslechnou pár dalších takových, zazpívají si známé písně s několika profesionálními harmonikáři, či soubory a po vyčerpávajích 10-15  číslech si dají pivo v hospodě a se zbylými hudebníky si ještě znovu zazpívají. Jsou to lidé, kteří si váží si sebe navzájem. To je to, proč jsem na koncertě ani vteřinu nebyl zklamaný. Viděl jsem odvahu, radost a úsměv. Je to vzácné! :)